Dnes je ,
Česká verze stránek   English version  Deutsch Version

Klášter Panny Marie

I když bezprostřední vojenské ohrožení pominulo, neutěšené poměry v nábožensky a politicky rozdělené zemi měly negativní dopad i na klášter. Přes mnohé pokusy o opětovné pozvednutí vymírá ženský konvent osobou převorky Anny Černické z Kačova, která roku 1596 z rozhodnutí řádových představených odchází do Chotěšova v Čechách.

Zdaleka to však neznamená zánik kláštera. Již v roce 1598 totiž složili první dva zábrdovští premonstráti řeholní sliby pro Novou Říši. Probošt Adam Skotnický (proboštem 1605-1631) bez ohledu na nepřátelské útoky protestantského obyvatelstva klášter duchovně i hospodářsky pozvedl a připravil tak jeho definitivní přeměnu v klášter mužský. Za jeho nástupce Vavřince Plocara bylo pak roku 1641 slavnostně uvedeno do Nové Říše sedm premonstrátů ze Zábrdovic. Důkazem skvělého rozvoje kláštera je i udělení práva pontifikálu papežem Inocencem X. roku 1654.

Rytina

Roku 1733 byl novoříšský klášter povýšen na opatství. Kulturní vzestup, který pokračoval i za následujícího opata Jana Nepomuka Pelikána, kdy bylo v klášteře zřízeno i gymnázium, byl zabrzděn dalším zkázonosným požárem roku 1813, jemuž podlehl i nově postavený trakt prelatury. Přesto však po zbytek 19. a až do půli 20. století dostál klášter vždy plně svému duchovnímu poslání.

Nová série nešťastných událostí a pohrom stihla klášter roku 1942, kdy byl, po atentátu na říšského protektora Heydricha, klášter v květnu 1942 přepaden jednotkami SS a proměněn v středisko organizace Hitlerjugend. Premonstráti byli odvezeni do Kounicových kolejí v Brně, pak do Osvětimi, kde v plynových komorách, s výjimkou tří noviců, všichni zahynuli. Krátce po skončení války se stal sotva obnovený klášter opět trnem v oku, tentokrát komunistickému režimu. V únoru 1950 byli řeholníci zatčeni a v zinscenovaném monstrprocesu odsouzeni k mnoha letům vězení a pracovním táborům. Z kláštera se stalo na čtyřicet let vojenské skladiště. V roce 1991 byly zchátralé budovy navráceny řádu.

Knihovna

Základy dnešní knihovny byly položeny až po přeměně v klášter mužský. Skutečně významnou knihovnou, systematicky a pravidelně budovanou, se stala až za opata Josefa Bernarda Pelikána v 2. polovině 18. století. Za josefínských sekularizací knihovna vzrostla počtem svazků i kvalitou díky nákupům knih z knihoven zrušených klášterů (r. 1773 asi 600 svazků z jezuitské knihovny v Telči, dále od františkánů ze Znojma, dominikánů a kapucínů z Jihlavy, asi 100 svazků od cisterciáků ve Žďáře nad Sázavou, nejcennější přírůstek byl od premonstrátů z Louky).

Klášterní knihovna

Roku 1770 dal opat upravit velký sál pro knihovnu v prvním poschodí a roku 1774 jej dal vyzdobit freskami. V knihovně bylo roku 1800 asi 3700 zkatalogizovaných děl, což by mohlo odpovídat asi 5000 - 6000 svazků. Požár v roce 1813 zničil zcela tzv. dolní knihovnu, v níž shořelo na 3000 svazků. Požárem byl ohrožen i hlavní knihovní sál - ohořely dokonce už dveře - ale naštěstí se podařilo oheň včas uhasit.

Po požáru byla knihovna nově uspořádána a umístěna pouze v hlavním sále až do roku 1861, kdy byla rozšířena o dvě další místnosti. Knihovna má přes 20 000 zkatalogizovaných svazků, z nichž se po likvidaci kláštera v roce 1950 ztratilo zhruba 630 svazků. Asi tři pětiny knih byly vytištěny před rokem 1800, rukopisů je 88 a prvotisků 55. Složení fondů připomíná spíše knihovnu zámeckou než klášterní, hojně jsou zastoupeny přírodní vědy, lékařství, filologie, zeměpis, historie a její pomocné vědy, do teologické literatury náleží asi jedna čtvrtina.

Kostel sv. Petra a Pavla

Spojovací chodbou je klášter spojen s kostelem sv. Petra a Pavla. Se stavbou bylo započato v roce 1676 pod vedením stavitele Pavla Weinbergera na místě starého kostela z roku 1504. Dokončen byl po zničujícím požáru roku 1683 stavitelem Bartolomějem Hasslerem. Kostel je barokní jednolodní stavba, se dvěma bočními kaplemi a dvěma kvadratickými věžemi. Je 45 m dlouhý, 12 m široký v hlavní lodi a 9 m v presbytáři.

Interiér kostela sv. Petra a Pavla

K nejvzácnějšímu vybavení kostela z doby jeho dostavby patří obraz svatých Petra a Pavla nad hlavním oltářem od benátského malíře Adama Enze z roku 1705, chórové lavice z roku 1696 s pozdějšími dodatky a zejména kazatelna z doby kolem roku 1700 překypující nádherou a bohatostí figurálního i rostlinného dekoru, propracováním téměř překračujícím možnosti materiálu. Vůbec nejstarší je však milostný obraz Panny Marie v jižní boční kapli, jenž byl po již zmíněném požáru roku 1683 nalezen zázračně ohněm netknutý. Za opata Josefa Bernarda Pelikána, zdejšího rodáka, vyzdobil v letech 1766-1767 Johann Lukas Kracker, člen vídeňské akademie, strop i stěny kostela freskami a obohatil jeho interiér i o další obrazy. Klenbu presbytáře kryje výjev, kdy Kristus předává sv. Petrovi klíče od Nebeského království (Mat. 16/18 - 19). Freska na klenbě hlavní lodi ukazuje úžasnou duchovní proměnu člověka Šavla z Tarzu na jeho cestě do Damašku (Skt. 9/1 - 18). Čtyři figurální alegorie nad pilíři presbytáře znázorňují čtyři tehdy známé světadíly, ve kterých je hlásáno evangelium. Tyto práce prozrazují zkušenou ruku a génia doby posledního mocného vzepětí barokního iluzionismu.

Cenné zařízení kostela doplňují varhany, dílo novoříšského varhanáře Bedřicha Semráda z let 1764 - 1765, a boční kaple Panny Marie Bolestné s ostatky sv. Kandidy. Kaple bývala místem meditací básníka a zdejšího učitele Otokara Březiny. Konečně nelze opomenout křížovou cestu Františka Bílka a Viktora Förstra.

© 2007 Lukáš a Vojtěch Krajíčkovi